Díky státe, díky vládo…
Bydlíme se ženou, která je na mateřské, a malým dítětem ve zděděném rodinném domku v menším okresním městě 120 km od Prahy. Ještě nedávno jsem pracoval jako systémový analytik u místního výrobce telekomunikačního softwaru. Vydělával jsem na náš region slušné peníze, žena dostávala mateřskou a docela hezky a spokojeně jsme si žili. Vydělával jsem 15 tisíc korun čistého, žena má mateřskou 3 630 korun, za 18 630 korun se u nás dá slušně žít.
Shodou různých okolností můj zaměstnavatel zkrachoval. Nepříjemné… Slušnou práci u nás neseženu, a tak jsem se rozhodl hledat v Praze. Našel jsem si práci hned, jsem profík v oboru, plat je slušný – 38 tisíc korun. Na denní dojíždění to ovšem není, takže si musím pronajmout byt a domů jezdit jen na víkendy a ještě jednou v průběhu týdne, když je třeba ženě pomoci, a aby nebyla pořád s dítětem sama. Samozřejmě něco stojí stravování v Praze, máme sice stravenky a žena mi dává jídlo s sebou, ale stejně se nevyhnu občas nějaké restauraci. Práce mně ale baví, mám skvělé výsledky. Firma je se mnou velmi spokojená a daří se nám.
Pracuji v Praze už měsíc a půl a přišla první výplata – 26 600 korun na dlaň. Z toho okamžitě vypláznu 10 tisíc korun za pronájem garsonky na Jižním Městě. Ještě za vodu, plyn, internet (tedy výpalné Telecomu) 2 tisíce korun. Soukromě najedu domů a zpět 1 920 km, což mně stojí jen na benzínu 4 800 korun. Za různé další nutné pražské poplatky, které bych doma neměl, vydám asi tisícovku. Počítám, počítám… Jsem blázen, abych tady makal celý týden bez rodiny za 8 800 korun? Moje žena bere mateřskou 3 630 korun, náš společný příjem je tedy 12 430 korun. Jak s tím vyžít? Naše životní úroveň upadá.
Dávám výpověď, odjíždím domů a přihlašuji se na Úřad práce. Moje odměna činí 10 800 korun za celodenní hraní s dcerou. Protože se večer nudím, skládám známým pécéčka. Udělám tak jedno týdně. Na každém vydělám asi 2 tisíce korun, tedy 8 tisíc měsíčně na ruku. Uvažoval jsem, že si zřídím živnostenský list a začnu se tím živit. Tak jsem zašel na úřad. Paní mi vysvětlila, že musím platit minimální zálohy na sociální a zdravotní pojištění, dohromady asi 3 tisíce korun za měsíc. Minimální daň mi ukousne minimálně 840 korun měsíčně. Počítám, počítám… Z mých vydělaných 8 tisíc korun mi tedy zůstane 4 160 korun. Polovina. Paní, nechte si ten formulář…
Podnikám dál na černo, neplatím nic, zdravotní za mne platí stát a sociální pojištění nikdo. Stejně je k ničemu. Dostávám 10 800 korun od Úřadu práce, 8 tisíc korun za služby přátelům, manželka 3 630 korun, takže náš celkový příjem do rodiny je 22 430 korun. Naše životní úroveň se rapidně zvedla, letos v létě si konečně dovolíme dovolenou u moře a v zimě lyžování v Alpách. Minulý měsíc jsme si vyřídili sociální příplatek na bydlení a na dopravu MHD, dcera má atopický ekzém a manželka ji musí vozit k lékaři. To udělá 3 tisíce korun měsíčně, vyděláváme už 25 430 čistého a koupili jsme si hezkou Fabii na leasing.
A hodná paní na úřadě slíbila, že nám příplatek doplatí za rok nazpět: potřebuji nové lyže a manželka si vyhlédla kožíšek. Těšíme se, až manželce zvednou mateřskou na 7 tisíc korun, možná bychom si pořídili druhé dítě a koupili nové, lepší, zahraniční auto, ten leasing z těch 35 800 korun čistého lehce utáhneme. Jednou za půl roku se nechám na chvíli zaměstnat a pak hurá znovu na Úřad práce. No, nějak ten měsíc vždycky přežiju… To víte, už jsem si zvykl na svůj denní režim: v deset ráno žena zajde pro rohlíčky do pekárny, po cestě mi koupí noviny (samé potěšitelné zprávy!), pak si chvíli hraji s dcerou a vyrazíme někam na výlet, podle počasí – do přírody, na koupaliště, na běžky, do aquaparku. Jen mně občas přepadá splín a pak mne trochu mrzí, že moje dvě vysoké školy, inteligence i schopnosti nejsou využity. Nemělo by to mrzet i tu paní na Úřadě? Ale brzy mě to přejde, vždyť se máme tak dobře a já nejsem nevděčný.
Když se vrátíme z výletu, potkám občas kluky z bývalé práce a pozvu je na pivo. Jsou furt nespokojení, což chápu. Makají a stále jim nestačí peníze. A přitom je to tak jednoduché…
