Úvod

Ten příběh v lecčems připomíná detektivku. V hlavních rolích se v ní potkávají milovníci “pravého zvuku” s pátrači po dokonalém dřevě. Dějištěm jsou šumavské lesy a zavražděným tamní rezonanční smrk. Toto je příběh o vzestupu, slávě a pádu místní komodity, která dopomohla k věhlasu nejedné světově uznávané firmě, aby s přelomem tisíciletí upadla v zapomnění a nakonec nejspíš i zanikla.

Příběh dřeva

Rezonanční smrk je vzácný druh dřeva. Má jedinečné akustické vlastnosti, proto se využívá při výrobě hudebních nástrojů. U nás se tato komodita desítky ba stovky let těžila v Šumavských lesích. Odborníci se domnívají, že jedinečné vlastnosti dřeva ze schwarzenberských lesů mají podíl na úspěchu hudebních géniú 18. a 19. století. Na světě je nemnoho lidí, kteří zvládnou oživit originální zvuk dobových nástrojů. Jeden z nich - Američan Paul McNulty - žije a pracuje nedaleko Prahy. Kvůli šumavskému dřevu se sem dokonce přestěhoval.

Celou dílnou Paula McNultyho voní káva. On a jeho kolegové jí za den vypijí litry. Nad vůní dřeva však nezvítězí. Spolu s jemným prachem je téměř všude. Američan, který od roku 1995 žije trvale v Česku už déle jak třicet let, pátrá po dokonalém zvuku kladívkových klavírů, takzvaných fortepian, na nichž tvořili Wolfgang Amadeus Mozart, Ludwig van Beethoven či Franz Schubert.

V podkrovní místnosti kontroluje kladívka mechaniky pro jedno z pián. Jednou rukou přitlačí dřík k hraně stolu a druhou brnkne o paličku. Bzzzzzz, zarezonuje mítností. Pak kladívko otočí o devadesát stupňů a udeří znovu. Opět ten podobný zvuk. Jen o kvintu nižší. Až do takových detailů má Paul promyšlenou výrobu svých nástrojů. Každý z nich představuje stovky, u některých modelů i tisíc hodin ruční práce několika lidí. V současnosti má jeho manufaktura v katalogu kopie kladívkových klavírů od Johanna Andrease Steina, Antona Waltera, Conrada Grafa či Ignaze Pleyela. Tvůrců, jejichž nástroje byly u toho, když výše zmínění géniové zkomponovali své skladby.

Podstatnou část McNultyho nástrojů jsou kopie klavírů takzvané “vídeňské školy”. Typickým představitelem je například fortepiano z dílny génia přelomu 18. a 19. století Antona Waltera. Jedno takové si v roce 1782 zakoupil i Wolfgang Amadeus Mozart. Jestli i jeho nástroj měl ozvučnou desku vyrobenu ze šumavského smrku, se již nejspíš nedozvíme. Nicméně je to velmi pravděpodobné. V té době ještě sice neexistoval Schwarzenberský kanál, dřevo ze šumavských lesů však již tou dobou do Vídně, hlavního města říše, nejspíš putovalo. Myšlenku, že by na nástroje ze šumavského smrku mohl hrát už i Mozart, nezavrhuje ani Alfons Huber z vídeňského Kunsthistorische Musea. "Že šumavské dřevo hrálo v nástrojích vídeňských mistrů, není špatná úvaha. Byť pro to neexistuje věděcký důkaz," říká.

O patro níž partnerka Paula McNultyho, koncertní virtuoska Viviana Sofronitsky, přebíhá od jednoho klavíru k druhému. Místnost zaplněnou hotovými piany proříznou zvonivé tóny Mozartova klavírního koncertu číslo 9. Prsty jí kmitají po klaviatuře nástroje, jehož předchůdce sestrojil v sedmdesátých letech 18. století Johan Andreas Stein. Lehkost, s jakou se na něm v porovnání s jinými dobovými nástroji hrálo, uchvátila i Mozarta. Místnost prostupuje křepce lehká hudba. Virtuoska ukázku náhle utne a přebíhá k dalšímu z mnoha piana v místnosti, tentokrát ke kopii nástroje vídeňského Antona Waltera. Ten samý koncert, ovšem jeho vyznění už není tak radostně lehké. Barva tónů je plnější, temnější. Takový zvuk je bližší Mozartovým pozdějším dílům. Viviana se tím snaží ukázat, jak je důležité znát a mít možnost si poslechnout díla na autentických nástrojích.

Právě o autentický zvuk jde McNultymu především. V jeho díle ožívá něco, co zůstalo po staletí zapomenuto. Jsou za tím týdny, v některých případech i léta studia, dokumentování, ale i úprav a mravenčí práce. Kopie nástrojů z jeho dílny jsou provedeny do nejmenších detailů.

Srdcem nástroje je rezonanční deska. Vyrobená z destiček rezonančního dřeva má zásadní vliv na to, jak bude nástroj znít. U některých je tenká jen tři a půl milimetru, jiné ji mají klidně dvojnásobnou. Pro některé nástroje se používají jemně žilkované, pro jiné s širšími lety. McNulty je však přesvědčen, že ji vídeňští mistři vyráběli právě ze šumavského rezonančního smrku. Poté, co na konci osmnáctého století spojil Śumavu, kterou vlastnil kníže ze Schwarzenbergu, kanál, proudili do Vídně kubíky dřeva. Již ve dvacátých letech 19. století se měl mistr Graf pochvalně vyjádřit o přednostech rezonančního dřeva z jihu Čech. Mc Nulty nedělá posledních třicetlet nic jiného, než pátrá, jak docílili tak osobitého zvuku. A byl to právě dostatek perfektního materiálu, který ho přivedl v roce 1995 do Česka. Od té doby vyrobil stovky pian. Materiál na ně získal od obchodníka, který se vyhledáváním vhodných stromů věnuje. Respektive věnoval.

Dříví na Šumavě

Cvrlikání ptáků v pravidelných intervalech prořízne jekot pily. Podél lesní cesty jsou vyskládány kmeny čerstvě poražených stromů. Vyvážecí souprava - speciální lesní traktor s nakladačem - překládá na hromadu další kmeny. Dostat se na paseku není těžké. Stačí jít po cestě, kterou si stroj vykousal v zeleném mechu. Jsme nedaleko Zvonkové na Šumavě. Na ploše veliké jako dvě fotbalová hřiště právě harvestor kácí další strom. Mohutné čelisti popadnou kmen kousek nad zemí, z jedné strany ho naříznou, pootočí se, definitivně ho sevřou a šmik. Mohutný strom se poroučí k zemi. Špička se ani nedotkne země a čelisti už zpracovávají strom. Obrovská síla ho jako sirku žene skrz. Ostré hrany urážejí větve a pila v pravidelných intervalech porcuje kmen na požadovanou délku. Tam, kde před chvílí stál strom, je ani ne za dvě minuty hromada kulatiny. Stačí, aby ji traktor vyvezl a může putovat k odběrateli.

Lesní dělník má padla. Otevře dveře klimatizovaného harvestoru, vyleze na paseku, zapálí si cigaretu a obhlédne své dnešní dílo. Za směnu udělá něco mezi 200 až 300 kubíky dřeva. Jeho pracovní nástroj mu to ostatně za chvíli řekne přesně. Z tiskárny mu vyjede lístek, kde bude mít přesně spočítané, kolik kubíků za dnešek zvládl. Kdyby měl za každý vykouřit cigaretu, ani by to nezvládl, bylo by to určitě několik krabiček.

Scéna přesně vystihuje jeden z důvodů, proč v zemi, která po léta produkovala kvalitní rezonanční dřevo, není v současnosti k sehnání. Přitom až do devadesátých let dávaly Vojenské lesy na trh ročně přes tisíc kubíků rezonančního dřeva. Lidé z branže se shodují, že propad v produkci dřeva jde ruku v ruce s propadem Petrofu, který byl hlavním odběratelem tohoto materiálu. A byť klavírní firma opět rozjíždí (několikanásbně nižší) výrobu, není dřevo z našich lesů k mání. Během dekády se totiž změnil obchodní model i způsob těžby.

Dříve totiž šlo až devadesát procent dříví do meziskladu, kde vyškolení pracovníci vytipovali a vytřídili kmeny s rezonančním potenciálem. Dnes si pro dřevo jezdí kamiony přímo do lesa. Pravděpodobnost záchytu rezonančního dříví je tak mnohem nižší. Navíc obsluha harvestoru nemá čas studovat jednotlivé kmeny a odkládat je stranou.

O tom, jak je v posledních letech těžké sehnat kvalitní rezonanční dřevo ví své jeden z největších odborníků na rezonanci Jiří Frei. V jeho hlasu je cítit zklamání. Léta se živil vyhledáváním rezonančního dřeva, mezi jeho odběratele patřila například rezonanční pila v Chlumu nad Cidlinou, která ve velkém dodávala rezonanci firmě Petrof. "Dnes už smrk nedělám. Nevyplatí se to. Najezdil bych za ním stovky kilometrů a množství, které bych sehnal by mi nezaplatilo ani benzín," popisuje trpkou zkušenost. Rezonancí dlouho doslova žil. Aby nějakou sehnal, dotoval cesty ze svého. Aby se mohl po nějakém smrku poohlédnout, musel nejdřív vydělat peníze prodejem dřeva na rakve. "Od té doby, co mi i rakvář přestal včas platit, rezonanci nedělám.“

Paul McNulty má na dvoře své dílny v Divíšově zatím rezonančního dříví dost. Radiálně štípané hranoly tu čekají několik let, než dřevo z nich najde užití v rezonanční desce klavíru či jiné jeho části. Kde však bude shánět dřevo, kvůli kterému se přestěhoval do Česka, až mu dojde? Tuto otázku zatím neřeší. Týká se však královehradeckého Petrofu. Ještě v devadesátých letech odebíral 500 kubíků rezonance ročně. Dnes je to nějakých 100 kubíků. Už však nepochází z Česka, ale z Rakouska. Zájem ze strany firmy by byl, nicméně dostatek kvalitní suroviny v šumavských lesích není.

Krom toho, že se změnil způsob prodeje i těžby, vstoupila do příběhu politika a kůrovec. Valná část lesů, kde se nejlepší rezonance vyskytovala, se stala součástí Národního parku Šumava. Od roku 1993 zde nebylo možné těžit, přestárlé stromy byly součástí národního přírodního dědictví. O tom, proč přišla, nebo nepřišla kůrovcová kalamita, jestli bylo/nebylo lepší stromy vytěžit, se popsaly stohy papíru. Tento text nemá za cíl soudit ani jeden z táborů (rozuměj zastánců/odpůrců těžby). Faktem zůstává, že v letech 1996 a 2008 byly šumavské porosty kůrovce zdecimovány. A jelikož se rezonanční smrky nacházely v bezzásahových zónách parku, zůstaly mu napospas.

Jsme kousek pod Studničnou. Pod cestou, kudy se jezdí Šumavská třicítka, si to bublá potůček. Jsme v první zóně národního parku. Spolu se zaměstnanci parku pátráme, jestli se zde ještě vyskytují rezonanční smrky. Vystupovat na jméno, případně se nechat fotit, nechtějí. Ideální by podle nich bylo, kdyby všechny zúčastněné strany sporu dopřály Šumavě klid. Minimálně na třicet let, a ne, aby se co dva roky neobjevil jiný ministr s odlišnou koncepcí. Přeskakujeme potok a prodíráme se mezi poraženými stoletými kmeny. Nad nimi se klenou koruny smrků, které měly štěstí a kalamitě ušly. Dohaduje me se, jestli má některý z nich rezonanční parametry. Moc jich však není. Když přijde na vyhlášená místa na severních stráních, moc do řeči jim není. Pohodí hlavou, pokrčí rameny a dál se moc nebaví. Vědí, že další podobné dřevo na Šumavě nevyroste určitě příštích 200 let.

Misc. Stuff

Some more parallax stuff.